Život je krásný, když zaplatíme účty

Povídka, která vůbec není o financích

Text © Vratislav Mlčoch

ivot je slzavé údolí, hustila mi moje zbožná babička do hlavy, když jsem byl malý kluk. Nebyl jsem natolik výřečný ani zkušený, abych jí mohl odporovat, ale z hloubi duše jsem s jejím tvrzením nesouhlasil. „Jsem bílý muž a Evropan,“ řekl bych dnes, „jsem nadán svobodnou vůlí a schopen řídit svůj život, který bude takový, jaký si sám určím,“ oponoval bych dnes nebo, abych byl přesný, ještě před zhruba deseti roky, než přikvačilo moje stáří. A zachoval jsem se podle toho. Mé mládí bylo vše jiné než spořádaný život z bodu A do bodu B. Užíval jsem si co to dalo.

Mé rané mládí byla cesta od jedné ženy k druhé, stejně neuspokojivé, až jsem našel tu pravou, která mne pak vypoklonkovala sama od sebe. Můj střední věk pak byla cesta od jednoho zaměstnání k druhému, až jsem nalezl to pravé, které na mne vzápětí udělalo dlouhý nos, a mé stáří je cesta od jednoho lékaře k druhému, který také nic nevyřeší, protože na důkladné řešení je už pozdě. Ale nestěžuji si. Všechny ty havárie jsem si způsobil vlastně sám díky darům shůry, které jsou sice dobré, ale ne ideální a já jsem paličák a rebel.

S děvčaty jsem neměl problém, mívaly o mne zájem a rády podléhaly mým svodům, dokud jsem je sám sváděl. Poté mne sváděly samy, ale já už uhýbal, protože jsem věděl, že to stejně nedopadne. Až na tu pravou, které jsem neuhýbal, naopak ji vítal se vším svým obstarožním entuziasmem, dokud mne neprokoukla a nevykopla. Nemíval jsem ani problém s manželskými povinnostmi, protože všem svým ženám jsem nechával plnou volnost a to je bavilo a těšilo. Já pak míval problémy se svými spoluobčany, kteří mne považovali za sexuální monstrum, zatímco já se jen snažil svým partnerkám vyhovět bez ohledu na zdravý rozum. Byl to krásný a náročný život, který se podepsal na mé dnešní fyzičce. Ale ničeho nelituji stejně jako Edith Piaf. Non, je ne regrette rien! Jen mi dovolte zůstat diskrétní. Vždyť, konec konců, je vše uhrazeno, uklizeno, zapomenuto – payé, balayé, oublié.

Se zaměstnáními to bylo podobné. Za totality jsem se snažil moc nevyčnívat, protože jako synek z buržoazní rodiny jsem byl v podstatě třídní nepřítel, a tak jsem se živil za rýsovacím prknem rutinní, netvůrčí činností a když v mých čtyřiceti se najednou vše změnilo, chytil jsem se první příležitosti a začal nejprve s počítači a pak s DTP, tedy desk top publishing lokálních novin, kterým jsem dělal grafiku a psal články a vydával je. Předtím jsem totiž o své újmě večerně vystudoval uměleckou průmyslovku, která mne nakopla na jinou orbitu. Jasně, byla to bída s nouzí, ale já to nikdy neměl lepší a tak jsem na prachy kašlal. „Pohleďte na ptactvo nebeské, neseje, nesklízí, a přesto je Otec nebeský živí,“ je psáno a já se spolehl. Pak skončily i lokální tiskoviny, protože počítače s internetem všechno převálcovaly, ale já zvládl i zbytek roků do penze jako manžel v domácnosti. Od té doby znám i rub mince.

Dnes, už jako důchodce, píši a vydávám tyto blogy a na prachy kašlu dál, protože to dělám pro sebe a pro své zdraví a pro dobrou mysl a je to krásné.

No a dnešní lékaři? Původně jsem předpokládal, že jako vytrvalý a všestranný sportovec umřu zdráv a fit, ale mé stáří mne i tak dostihlo a vychutnalo si mne nic nedbaje, že ještě ve svých šedesáti jsem stál na pódiu a předváděl svou muskulaturu za potlesku publika jako soutěžící v kategorii Masters. I tak to bylo krásné!

Non, rien de rien, non, je ne regrette rien! C'est payé, balayé, oublié… Zkrátka jsem si život užil dosyta!

* - *

Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl. Ty vzpomínky starého muže mají svůj účel, který vzápětí objasním.

Poslední dobou jsem vícekrát narazil na dotazy mladých lidí pídících se, proč Bůh dopouští tolik zlých skutků, když je všemohoucí a vševědoucí. Proč jsou na zemi války, živelní pohromy a další jevy, při kterých zbytečně umírají lidé, dobří lidé, zatímco jiní, evidentně špatní, dále žijí. Kde je Boží spravedlnost, kterou kolem sebe nevidíme? A tak dále a dokola. A k tomu vysvětlování učených mužů, kteří evidentně také nemají reálnou odpověď a místo ní nabízejí marnou útěchu.

No, popravdě řečeno, já odpověď také nemám, jen jisté laické vysvětlení, za které ani ruku, ani své tělo do ohně nedám – to kdyby mne chtěl někdo upálit :-)

Bůh existuje a s jistými záměry řídí naše osudy, jak mohou dosvědčit lidé, kteří se díky jistým vnuknutím zachránili před neštěstím nebo i smrtí, i když to navenek přisuzují náhodě či něčemu jinému. Mně se to stalo několikrát a také se mi několikrát stalo, že Bůh chtěl, abych se postaral o svoje děti a vnoučata a tak mne jakoby náhodně popostrčil tam, kde jsem měl být a konat. Vždy jsem poslechl a vykonal, co bylo třeba, podle svých možností. Dělám to i právě teď.

Ale my lidé jsme nadáni svobodnou vůlí zrovna jako každý jiný živý tvor na zemi a poslechnout můžeme, ale nemusíme. Můžeme se vzepřít a místo dobra konat zlo a nikdo nám v tom nezabrání vyjma lidské spravedlnosti. To je vysvětlení válek, zločinů, krádeží a všelijakých nespravedlností, kterých je vůkol spousta. To je i vysvětlení nerovnoměrného rozložení bohatství mezi lidmi a národy – zkrátka někteří v tom umí chodit lépe a jiní hůř. Konkrétně já vůbec ne a rezignoval jsem.

Děláme si zkrátka leccos sami sobě navzájem a dobře nám tak.

A pak jsou věci, do kterých Bůh raději vůbec nezasahuje, a to jsou přírodní pohromy. Prostě se nám stává, že jsme ve špatný čas na špatném místě a to je celé. Jaký je smysl povodní, hurikánů, zemětřesení, sopečných erupcí? Evidentně žádný až na to, že zeměkoule ani vesmír nejsou právě útulná místa k životu.

Ale žijeme a Bůh se na nás, svoje neposlušné a nezbedné děti, usmívá. To by se měl rozčilovat?

To je můj vlastní, soukromý názor, který nikomu nevnucuji, protože nemám patent na rozum.

Pro vás ostatní mám jednu jedinou radu: Spolehněte se, že vám Bůh sám stanoví vaše místo a úlohy na tomto světě a nechá vás žít tak dlouho, dokud vás bude potřebovat. To vše podle vašich vlastností a schopností, které projevíte během zkoušek, které má na každého políčeny. Nebude to podle vašich vysněných přání, to se nestává, ale bude to podle jeho vlastních záměrů. Nemusíte žít zbožným životem a už vůbec nemusíte kolenačky leštit dlažbu v kostele či jinde, prostě vás popostrčí tam, kde vás bude potřebovat, a na vás bude, abyste poslechli. Nebo také ne, dle vaší volby. A jak jeho záměry poznáte? Snadno. Vedou nás k něčemu užitečnému.

KONEC